Dnes přichází den “D” kdy se máme podívat k vrakům lodí. Sraz je v 8 před hotelem. Raději si přivstanem, abychom to nepromeškali. Zhruba o půl chceme vylézt z pokoje jenže ouha, zasekl se zámek a nejde odemčít, zkoušíme oba, páčíme, ale zámek ne a ne povolit. Nakonec Radek dostal nápad, že odpáčíme dveře od zárubně kovovým držákem kanystru. Chvíle napětí a povedlo se! Výborně, necháváme klíč v nefunkčním zámku a mizíme dolů se nachystat.

Chlapík přijíždí v 8 tak jak bylo domluveno a vyrážíme. Ještě večer jsme si říkali, že snad pojede pomalu když poveze turisty, abychom stíhali. Opak byl pravdou, terénní Toyota letěla písečnou cestou a my se snažili udržet, ale celkem marně. Radek to vzdal jako první a řekl že by raději jel tím autem, než se vymáznout při takové šílené jízdě. Naštěstí v autě bylo jedno místo, což bylo fajn, já se cítil na to, že můžu jet rychleji a navíc, hrozně moc jsem chtěl dojet k vrakům na skútru a vyfotit se tam. Cesta byla opravdu drsná, skútr ale na terénních gumách držel, jen dost poskakoval na roletách v písku. Asi po hodině prašné cesty jsme se tam dostali, z lodí už jsou sice jen části, ale i tak to bylo úchvatné a radost byla obrovská. 

Pár fotek přímo z místa:

Pofotili jsme co šlo a s totálním uspokojením, že cíl cesty přece jen klapnul a viděli jsme co jsme chtěli jsme se pustili nazpět. Vzpomněl jsem si, že do terénu je lepší mít trochu odfouklé gumy, což jsem udělal a co se stalo, tomu nemůžu doteď věřit. Skútr se neskutečně uklidnil a bylo možné po písečných cestách opravdu letět naplno, najednou ne že jsem nestíhal kluky v autě, ale dokonce jsem je předjel a musel čekat. Přes díry se to neslo, odpružení fungovalo fantasticky a cesta zpět tak byla jeden z opravdu intenzivních řidičských zážitků, které hned tak nezapomenu. Zastavili jsme se taky podívat k vodě, ve které Radek dokonce smočil nohy. Takže jsme stihli vše – vyschlé dno i vodu.

Kolem poledne jsme byli zpět, sbalili věci a vyrazili na cestu zpět. Informujeme se ještě na vlak do Moskvy, ale museli bychom čekat den a půl a to ještě s nejistým výsledkem, že vše proběhne jak má, takže se nakonec rozhodujeme vyrazit na cestu zpět po svých, na terénních pneu, které zkusíme dojet, aby nám vydržel silniční vzorek po přezutí až do ČR. Dělá to sice trochu rutiku, ale jet se na nich dá celkem obstojně. Navečer dojíždíme opět k restauraci v jurtě, kde jsme spali před 2 dny na zemi. Vítají nás s úsměvem a hned jestli tam zase budeme spát. Rádi jsme přijali nabídku, dali si výbornou večeři a jdeme si lehnout. Zítra nás čeká opět nudný úsek, samá rovinka, ale třeba se nám podaří cestou ukecat nějakého kamioňáka, aby nás i skútry naložil a trochu trápení přes Kazachstán nám ušetřil. Uvidíme..

Plni očekávání příjíždíme asi po posledních 3 hodinách jízdy do Aralsku, je kolem poledne a my vyrážíme do města zjistit, jak to vypadá a poptat se místních kde jsou lodě. To netrvá tak dlouho, protože lidé jsou tu ochotní, tak nás zavedou k býválému přístavu, kde je nyní sportoviště a je tam jedna loď na památku toho co tu kdysi bývalo. 

Ptáme se na ostatní lodě v moři, ale prý už tu nic není, všechno je rozebráno do šrotu. To snad ne! Přece jsme nejeli celou tu cestu abychom nakonec vlastně vůbec nic neviděli. Po nějaké katastrofě tu krom pár starých rezavých jeřábů není ani památky, žádné staré továrny, nic takového se nekoná. 

Aralsk je prostě město jako spousta jiných v Kazachstánu. Sehnali jsme ubytování v hotelu Aral, který nejen že je starý zvenku, ale i zevnitř, sprcha je společná a internet je sice v ceně, ale nefunguje.

Já se nechci vzdát představy, že alespoň něco uvidíme, sehnal jsem SIMkartu do telefonu a dohledal informace o vesničce, vzdálené asi 60km, kde by měly být poslední 3 vraky. Jenže, informace je pár let stará. Nicméně, chci to alespoň zkusit, abych pro to udělal maximum. V místním servise přezouváme skútry na terénní pneumatiky, protože všude je plno písku a mimo silnice si na standardních pneu ani neškrtneme. 

Jsme nadšení z toho jak gumy v písku výborně fungují, můžeme jet prakticky kamkoliv si ukážeme. Následuje krátká projížďka po dně jezera a obhlídka alespoň zbytků z lodí v přístavu, tedy toho co zůstalo v zemí, ostatní je odřezáno na železo. 

Našel jsem informace o agentuře která pořádá info o okolí, tak jsem jim napsal email, štěstí se na nás usmálo a asi za hodinu jsem měl odpověď s kontaktem na člověka se kterým se anglicky domluvíme. Volám mu a on mi říká že jsou poslední 3 zbytky lodí ve vesničce, kterou jsme našli v informacích a že tam druhý den jede s turisty, takže pokud chceme můžeme jet za jeho autem a dostaneme se tam tak. 

Máme nesmírnou radost, jak to vše pěkně klape, večer se krátce projdeme po městě, zase potkáme fajn chlapíka který nás autem odvezl na nejlepší grilovaný šašlík ve městě kam chodí místní a ten byl opravdu delikátní. Dali jsme si ještě pivko u hotelu, trochu se potrápili s internetem, který stejně nefunguje a jdeme spát natěšení na zítřek.

Dnes 500km rovně, jinak vcelku nuda. Neskutečné nám přeje počasí, je pod mrakem a teploty do 30 stupňů, čeho jsme se nejvíc obávali tak se zatím nenaplnilo. Občas je potřeba přibrzdit kvůli velbloudům kolem silnice.

Den nám opět zpestřili policisté. Zastavili nás  v jednom malém městečku a pořád nám říkla “kluč, kluč.” Nevěděli jsme co po nás chce, až jsme pochopili, že to klíč, velikost 14. Půjčili jsme jej a oni jej dali chlapíkovi, kterého zastavili v nějaké polorozložené šunce a on jim opravoval jejich policejní SsangYong, asi aby nedostal pokutu. Pak na nás jestli máme nějaké dárky, tak jsme jim dali naše samolepky a přívěsky. Chlapík domontoval a oni že nám taky dají dárek a jeden z nich si sundal policejní reflexní vestu a dal nám ji. 

Celou cestu nám také fouká silný protivítr a dnes je to extrém, v nejhorším místě jedeme na plný plyn a skútry nedají po rovině víc jak 65km/h, takže to jde velmi pomalu.

Večer nás od Aralsku dělí už jen 200km pustiny, takže se ubytováváme opět v restauraci, kde nás majitel nechává přespat na zemi v takovém tom typickém Kazašském stanu. Lidi jsou tu opravdu moc fajn, neustále nám někdo mává, troubí, ptá se odkud jsme atd.. 

Pofotili jsme taky dobrou motorku a zrovna na ni nalepili samolepku Scootland. Všimněte si jak originálně je vyřešeno uchycení vysokokapacitního akumulátoru z auta 🙂

Dnešní den bych shrnul takto: Ujeli jsme 700km, po cestě byly dvě odbočky, které jsme neminuli 🙂 Jinak šílená nuda, ale potřebujeme nahnat co nejvíc. 

Proběhlo jedno zastavení od Policie, kdy jeden uměl perfektně anglicky a říkal mi že když jsem je míjel tak jsem nesvítil. Tak mu říkam, že to je divné, protože světla mám zaplé od Ruska a nesahal jsem na ně a on, že to mají na videu. Tak jsem ho poprosil, jestli by mi to video mohl ukázat. Mezitím zastavil jiné auto z Nizozemskou značkou. Policista vlezl do auta, vzápětí vylezl ven a řekl, že kolega bohužel video vymazal a můžeme jet 🙂 

Jízda ve stepi je nádherná. Pročistíte si hlavu a co je pro mě úplná krása jsou ptáci – dravci, kteří létají kolem. Třeba jedete a najednou se vedle vznese orel a letí jen pár metrů od vás a pak nad hlavou a pak zakrouží pryč. To je opravdu něco krásného co ani nejde popsat, bohužel ani vyfotit.

Večer jsme se ubytovali v restauraci, která měla přímo z hospody přístupné dva pokoje, z nichž v jednom bydlela rodina, která restauraci provozovala a v druhém jsme přespali my. 

Sprchu měli venku a byli jsme moc rádi, že jsme ji mohli použít. V noci se Radek probudil s šílenými křečemi a vypadalo to fakt zle, ale naštěstí se mu po prášcích udělalo lépe a ráno jsme mohli pokračovat. 

Ráno jsme vstali celkem brzy a vyrazili směr Kazachstán. Po asi hodině jsme dojeli k hranicím, kde šlo vše nad očekávání hladce, celníci na obou stranách velmi příjemní. V Kazachstánu je třeba udělat pojištění hned za hranicemi, které samozřejmě pro turisty není vůbec levné. Za 10 dnů to na skútr vyšlo na 30 dolarů a to jsme stáhli z původních 50. Rozměnili jsme taky peníze, místo směnáren jsou zde zahalené paní v šátku s ledvinkama plnýma peněz 🙂 

Pokračovali jsme po silnici plné děr a výmolů do města Atyrau, kde jsme se chtěli rozhodnout co dál. Původní plán byl jet spodem po silnici A-27, což je o dobrých 400km kratší cesta. Jenže po konzultaci s kamioňáky a místními bylo jasné, že tato cesta sice je sjízdná, ale docela těžko. Představa 1400km strávených drncáním po katastrofických silnicích nás po včerejšku vůbec nelákala, tak jsme se i s ohledem na zachování skútrů pojízdných rozhodli pro mnohem delší cestu přes sever země, což nám docela zhatilo naše plány dojet na Aral za 2 dny, protože před námi je najednou předluohých 1800km. Pustili jsme se do toho a ještě týž večer dali prvních 150. Přenocování jsme domluvili na pozemku u silnice přímo s majitelem, natáhli moskytiéru a ráno se probudili asi s 30 komáry zavřenými uvnitř moskytiéry s námi. Bohužel se přes noc otvor otevřel a všechno nám to nalétalo dovnitř..