Cesta domů

Den 25

Den 24

Den 23

Den 22

Jsme asi 4 hodiny od Ruských hranic, tak jdeme na to. Rozhodli jsme se pro kratší cestu, která je prý ale zničená. Nicméně, máme terénní gumy, tak si věříme. Záhy se ukazuje jak moc dobré bylo rozhodnutí je nechat na skútrech. Upustili jsme tlak, takže to krásně změklo a i přes ten největší marast jsme se krásně přenesli. Je to opravdu až neuvěřitelný rozdíl co vyšší profil gumy a nižší tlak udělá. Při každé příležitosti se ptáme lidí v kamionech na možnost odvozu ale už přes 1000km se nám dostává negativních odpovědí. Jedou jiným směrem, mají zaplombovaný náklad atd.. U Ruských hranic opět zkouším chlapíka v dodávce, který má ruskou značku. Pochopil co chceme, ale nemá místo. Jsou tam ještě dva turecké kamiony od stejné firmy a tak se ptám řidičů, ale jen krčí rameny, že umí jen turecky. V tom se do toho vložil chlapík z dodávky a turecky jim vysvětlil co že to vlastně potřebujeme a udělal nám tlumočníka, chlapící že by to za peníze vzali a ať na ně počkáme za hranicemi a domluvíme se tam.

Kontrola proběhla naprosto v pohodě, ruští celníci dokonce s námi komunikují v angličtině což je celkem nevídané a všichni jsou extrémně příjemní. Za hranicemi čekáme na kamiony a jsme opravdu nervozní. Oba si moc přejeme aby to klaplo, protože klepání motoru se stále zesiluje a máme docela opodstatněnou obavu z komplikaci, kdyby skútr zakukal v Rusku. Do země totiž vjel a musí vyjet i ven, prakticky jediná možnost je ho buď zapálit, nebo nahlásit krádež, ale i tak je to spousta papírování a velké zdržení. Navíc, co s věcma..

Asi po hodině kamiony přijíždí a my dáváme dohromady peníze. Řidiči chtějí $ 300 za jednoho, což je dost, na druhou stranu projedeme celé Rusko až k ukrajinským hranicím v klidu a z ukrajiny už bychom přepravu skútru dokázali zařídit ve vlastní režii. Nemáme víc jak 250 každý, takže se s nimi domlouváme takto, nakládáme skútry a vyrážíme! Fakt to klaplo a zase máme neuvěřitelné štěstí. Následující dva dny si odpočineme a pak už jen dorazíme přes Ukrajinu a Polsko přímo do Česka. Je to až neuvěřitelné, jak dobře nám to klaplo.

Protože nějaký provar taky musí být, tak Radek si blbě uvázal skútr v kamionu a když se pak šel po 2 hodinách podívat, našel ho na zemi s ulomeným plexi. Tak aspoň si taky přiveze nějaké šrámy z boje. Cesta je hrozná, silnice rozbité a s kamionem se nedá jet víc jak 30. Chlapíci jsou ale šikovní a tahají až do půlnoci, takže od hranic jsme urazili ještě dobrých 300 kilometrů. Nocujeme v návěsu se skútrem a večer ještě dávám na facebook po dlouhé době nějaké informace.

Je nám fajn, v motelu byla sprcha i slušná večeře, takže všechno klape. Zítra navečer už budeme u Ukrajinských hranic.

Den 21

Ráno vstáváme celkem brzy a vyrážíme. Je jasné, že se dnes nedostaneme z Kazachstánu pryč, ale zkusíme dát co nejvíc kilometrů. Naneštěstí se z mojí Hondy začíná ozývat stále silnější klepání, prakticky totožné jako u Radka. Zatím ale jede.. Prakticky celý den trávíme jízdou, jen se zastávkami na tankování (které nyní potřebujeme celkem často, protože na terénních pneu je spotřeba o litr vyšší, což nám dělá dojezd na plnou nádrž okolo 140km). Jedna hezká fotka z cesty kdy Radek sundal helmu a měl účes v Prodigy stylu.

Take jest se těšil, že cestou zpět nám bude silný vítr foukat do zad a pojedeme rychleji. Podle murphyho zákonů se ale vítr otočil a fouká proti nám i cestou zpět, naštěstí ale ne tak silný jako předtím. Na co si ale nemůžeme stěžovat je počasí, které vyšlo naprosto fantasticky. Je pod mrakem a teploty okolo 20 stupňů dělají cestu snesitelnou.

Na benzínce potkáváme extrémně naložené Daewoo Nexia, plný kufr, na střeše ledničku, obrovský přívěs plný věcí. Dáváme se s chlapíky do řeči a Ti nám říkají, že jsou z Uzbekistání a vozí za peníze věci pro lidi z Ruska. Věcí jsou použité, protože pak se neplatí žádné clo. Kilo vychází na 150 Rublů (tj. cca 60,-Kč). Jedna cesta je 8tisíc kilometrů (4 tam a 4 zpátky). Borci byli fakt pohodáři a pěkně jsme s nima pokecali a pofotili se u auta a na skútrech.

Navečer hledáme místo k přespání a nacházíme občerstvení u silnice, kde nás majitelka nechá spát venku na verandě na vyvýšeném podiu s kobercem. Není tu elektrika ani voda. Ze slušnosti si dáváme alespoň jídlo, protože za nocleh nic nechtějí. Radek ukazuje, že chceme kuřecí, udělal si křidýlka a poskakoval kolem a kvokval a paní že to chápe a hlavně říkáme “Ňet baranina” protože ovčí už nám leze i ušima. Jaké bylo naše překvapení, když jsme o 10 minut později našli na stole dvě misky ovčího. Co hůř, bylo chycené a fakt nevonělo. Co teď? Navrhoval jsem to normálně tam nechat a Radek, že je to trapné, tak hrozně na falešno předstíral že to jí a dával si do pusy prázdnou vidličku a nakonec že to jde dojíst ven a tam to vyhodil do stepi :))

Noc byla fajn a s moskytierou to tentokrát klaplo, komárů tu bylo požehnaně.