Gruzie, Rusko – divocí psi a šílené cesty

Den 15

Radost po tom, co jsme našli kamení byla nesmírná. Najednou nám to po kamení přišlo jako procházka růžovým sadem. Celkově měl tento pekelný úsek (kamení i s pískem) 86km! Jeli jsme to opravdu dlouho, určitě přes 2 hodiny. Následující asfaltka nás potěšila a doufali jsme, že to tak už zůstane. Bohužel, podle místních cesta v navigaci na skútrech neprůjezdná a objížďka asi o 80km delší docela dobrá, jen je tam 30km po kamení. Šli jsme do toho. Naštěstí dobří lidé nám pomáhají celou cestu a i zde nám místní v Ladě Samara pobídli, abychom jeli za nimi a ze všech hrozných cest nás protáhli po té nejméně hrozné a navíc zachránili od dalších 3 divokých psů, kteří šli prvně po autě a pak už nestihli doběhnout za námi. Uff, díky díky díky!!! Podarovali jsme je samolepkami a přívěsky.

Zrovna kolem projížděla skupinka 4 lidí na malých motorkách. Byli to Němci na mopedomotorkách Honda Innova 125, kteří jeli z Mongolska.

Vyměnili jsme si zkušenosti a kontakty a pokračovali dál do města Astrachaň, kde jsme měli domluvené ubytování přes Couchsurfing, které bylo velmi skromné a velmi přírodní, ale byli jsme rádi za pohostinnost a také že máme kde hlavu složit. Snad zítra bude lépe..

Den 14

Poprvé jsme také zjistili jak špatné jsou silnice v Rusku. Prakticky se moc nejde spoléhat na Google maps, protože rozdíl mezi asfaltkou a ničím není žádný – vše je značeno stejně – jako silnice. Prožili jsme si takto první pořádnou krizovku. Jedeme po asfaltce, pak kamení a pak hlíně.

Podle navigace vše OK tak pokračujeme dále. Najednou v cestě velký pes, ale kus bokem, tak jsme si řekli že to dáme, plný plyn, pes vyběhl ale ujeli jsme mu. Pomalu se prodíráme dál, až narazíme na další dva psy, přímo uprostřed cesty, kteří na nás štěkali už z dálky. Bylo jasné, že tohle nedáme. Co teď? Zpátky nemůžeme, protože tam je jeden velký pes, kterého jsme už naštvali a ví o nás, takže nemáme moment překvapení. Dopředu také nemůžeme, protože přes dva velké psy bychom nemuseli projet, navíc po takovém terénu, kde se nedá jet víc jak 40, je tedy bez šance psovi ujet. Nakonec padl nápad zkusit to po poli vedle silnice. Pole jsme pomalu projeli, jenže na konci bylo pooráno a také zmolka. Společnými silami jsme přetáhli jeden i druhý skútr. Podotýkám že bylo okolo 37 stupňů a ostré slunce. Psy se ale podařilo objet! Super, jedeme dál. Cesta je střídavě lepší a horší, nakonec uplně vyřízení dojíždíme do města Neftekumsk, kde se ubytováváme v hotelu Družba a vyčerpaní jdeme spát.

Den 13

Po přespání ve městě Gori a příjemném večeru stráveném s majiteli Guest House jsme vyrazili na další putování. Bylo nám doporučeno muzeum Stallina v Gori, které bylo od našeho ubytování asi jen 10 minut jízdy. Navštívili jsme jej a velmi se podivili tomu, jak jeden z největších padouchů v dějinách novodobého lidstva může mít vlastní muzeum, které jej ještě navíc prezentuje jako velmi úspěšného politika. Dokonce zde zůstal Stallinův rodný dům, tedy spíš domeček, ve kterém měla jeho rodina pronajatý pokoj. Všechny domy kolem nechali zbořit a tento jeden stojí v centru uprostřed památníku. Prohlédli jsme také originální vagon, ve kterém Stallin cestoval.

Dále jsme po cestě krátce zastavili u jeskyní v Uplistsikhe.

Odtud pokračovali do Tbilisi na setkání s naší velkou inspirací, cestovatelem, kterého oba obdivujeme. Je to Stefano Medvedich, Ital, který na své vespě PX 125 objel Afriku a nyní se vrací ze Sibiře. Naše cesty se střetly právě v Tbilisi, kde Stefano opravoval motor na svém skútru. Setkání bylo kvůli nedostatku času krátké, ale o to srdečnější.

Dále jsme pokračovali na sever v Ruským hranicím a cestou potkali dva kluky z Česka, kteří cestují VW Broukem za Kavkaz. Pohovořili jsme o našich projektech, Radek specialista na škrkpásky a lepidla jim opravil odstávající lištu a frčíme dál. Cesta je překrásná, přes Kavkaz. Přespání jsme našli v poslední vesnici před hranicemi.